lupa x
user

Odpady, kolektivní systémy, zpětný odběr

Odpady, kolektivní systémy, zpětný odběr

02.02.2021

Pro města a obce

Odpady, kolektivní systémy, zpětný odběr

Některé aspekty zpětného odběru vybraných výrobků a jejich dopady na obce

Dne 1. ledna 2020 nabyla účinnosti nová odpadová legislativa zahrnující zejména nový zákon o odpadech (č. 541/2020 Sb.) a zákon o výrobcích s ukončenou životností (č. 542/2020 Sb.).  Nová právní úprava bude mít významný dopad na všechny subjekty, jichž se odpadové povinnosti týkají, a tedy zejména na původce odpadů (tedy mj. obce), na kolektivní systémy či na provozovatele zařízení pro nakládání s odpady. V rámci balíčku nové odpadové legislativy byla dále schválena novela zákona o obalech.

Jednou z významných změn, které nová legislativa přináší, je úplné vypuštění části týkající se nakládání s vybranými výrobky, na které se vztahuje zpětný odběr, jako jsou elektrozařízení, baterie, akumulátory, pneumatiky a vozidla, z odpadového zákona. Tuto problematiku nově komplexně upravuje nový zákon č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností (dále jen „zákon o VUŽ“). Zákon o VUŽ má ve vztahu k novému zákonu o odpadech (č. 541/2020 Sb., o odpadech; dále jen „nový zákon o odpadech“) postavení speciální normy, která se použije přednostně. Zákon o odpadech se tak aplikuje pouze v případech, kdy zákon o VUŽ neobsahuje speciální úpravu (tzv. subsidiárně). Jedním z hlavních témat zákona o VUŽ je regulace zpětného odběru vybraných výrobků, s čímž souvisí komplexní úprava pravidel pro vznik a fungování kolektivních systémů, která se aktuálně ukazuje jako ne zcela dostatečná.

Tento článek má za cíl poukázat na některé aspekty, které se týkají zpětného odběru vybraných výrobků a které mohou mít dopad na územní samosprávné celky. Obce mají v oblasti odpadového hospodářství nezastupitelnou úlohu a nejinak tomu je i v oblasti zpětného odběru vybraných výrobků.  Dle nového zákona o VUŽ se vybranými výrobky myslí elektrozařízení, baterie nebo akumulátory, pneumatiky a vozidla. Zde se zaměříme převážně na problematiku vysloužilých elektrozařízení, která jsou nejběžnějším artiklem, s kterým každý občan přichází pravidelně do styku, ať už se jedná o ledničky, televize, rádia, či počítače a jejich komponenty. Poté, co tato elektrozařízení doslouží, každý řeší problém, jak s takovým použitým výrobkem naložit. Tento problém nastává jak v situaci, kdy je výrobek zcela nefunkční (např. rozbitý), ale i v situaci, kdy je výrobek ještě použitelný, ale uživateli již z jakéhokoliv důvodu nevyhovuje a chce ho nahradit novým (např. výkonnější počítač, či energeticky úspornější lednička).

Odpadní elektrická a elektronická zařízení se též řadí mezi komunální odpad dle definice obsažené v novém zákoně o odpadech. Na tyto výrobky se ale vztahuje zvláštní úprava dle zákona o VUŽ, takže se jich netýká primárně odkládání v rámci obecního systému, a musí s nimi být nakládáno odděleně od ostatního komunálního odpadu (který nový zákon vymezuje oproti dosavadní úpravě podstatně šířeji). Nicméně, pokud obec nastaví svůj odpadový systém obecně závaznou vyhláškou, což nový zákon o odpadech předpokládá, může touto vyhláškou zároveň určit i místa, kde bude možné odkládat výrobky s ukončenou životností, a to pokud je přebírá jako službu pro jejich výrobce, resp. pro kolektivní systém.

Tak jako podle původní právní úpravy je i dle nového zákona o VUŽ převažující část povinností vztahujících se k výrobkům s ukončenou životností stanovena pro výrobce těchto výrobků. Výrobci jsou totiž nositeli tzv. rozšířené odpovědnosti, což je klíčový princip, který je v evropské a nově i české legislativě silně akcentován. Výrobci musí zajistit splnění povinností stanovených zákonem o VUŽ pro zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění výrobků s ukončenou životností, informování konečného uživatele o zpětném odběru a dalších povinností s tím souvisejících. Tento princip se projevuje např. v tzv. ekomodulaci, což je nově zavedený ekonomicko-environmentální nástroj, jehož smyslem je rozlišovat u jednotlivých výrobků možnost jejich opětovné použitelnosti, recyklovatelnosti a množství v něm obsažených nebezpečných látek. Cílem tohoto nástroje je tedy ekonomické zvýhodnění výrobků s nižším dopadem na životní prostředí (a vice versa), které se projeví ve výši „recyklačního“ příspěvku.

Převážnou část povinností výrobců pak za tyto výrobce plní tzv. kolektivní systémy, které mají s výrobci uzavřené smlouvy o kolektivním plnění. Reálně tedy plnění těchto povinností výrobců zajišťují, resp. měly by zajišťovat, tyto kolektivní systémy. I pokud má výrobce uzavřenou smlouvu s kolektivním systémem, jeho odpovědnost tím nezaniká, a výrobce by tak měl svůj kolektivní systém pečlivě vybírat. Úkolem kolektivních systémů je zajistit sběr vysloužilých výrobků, jejich přepravu a předání zpracovatelům odpadu, kteří disponují příslušným oprávněním (souhlasem s nakládáním s odpady) a technologií. Tento základní úkol zůstává dle nového zákona o VUŽ nezměněn. Z praxe i z médií je však známo, že ne všechny kolektivní systémy plnily dosud své zákonné povinnosti řádně, když zejména zanedbávaly svoji povinnost zřídit sběrná místa v dostatečné hustotě.

Činnost kolektivních systémů je financována z tzv. recyklačních příspěvků, které hradí výrobci elektrozařízení. Tyto příspěvky se promítají do pořizovací ceny zboží, přičemž dle nové právní úpravy jsou prodejci povinni tento příspěvek uvádět odděleně, takže zákazník na první pohled uvidí, jaká částka z celkové ceny zboží je určena na jeho budoucí ekologickou likvidaci. Nově je dle zákona o VUŽ úprava kolektivních systémů komplexnější a výrazně detailnější. Zákon o VUŽ např. klade vysoké nároky na společníky (akcionáře) kolektivních systémů, kterými mohou být výlučně výrobci toho výrobku, kterým se daný kolektivní systém zabývá, kteří navíc musí splňovat objemové kritérium těchto výrobků uvedených na trh v posledních 3 letech (pro elektrozařízení 500 tun). Dále zákon o VUŽ rozšiřuje kontrolní oprávnění ministerstva a ČIŽP, takže kolektivní systémy budou pod větším dohledem, než tomu bylo doposud.

Kromě kolektivních systémů se zákon o VUŽ významně dotkne i dalších subjektů, mj. též obcí. Zajistit pro své obyvatele možnost odevzdat vysloužilá elektrozařízení, baterie, akumulátory či pneumatiky, na specializovaná místa zpětného odběru, může obcím přinést nemalou výhodu. Obce tím jednak eliminují nebezpečí, že občané budou tyto produkty odkládat do běžného komunálního odpadu, či na nelegální skládky, a dále odpadnou nemalé náklady související s likvidací odevzdaných elektrospotřebičů, které by primárně měli nést jejich výrobci. Záměrem zákonodárce bylo více motivovat obce k tomu, aby minimum odpadů končilo na skládkách, když došlo ke zvýšení poplatků za ukládání odpadů na nich. Nově pak došlo k zavedení tzv. třídící slevy, která v jednoduchosti spočívá v možnosti nižší platby za množství odpadů ukládané obcí na skládku v období do roku 2029 v případě splnění objemového limitu (pro rok 2021 je limit stanoven na 200 kg odpadů uložených na skládku na jednoho obyvatele obce). Kolektivní systém rozšiřováním míst zpětného odběru získává další potenciální zdroje materiálu, který může být dále zpracován a zužitkován, a tedy i ekonomicky zhodnocen (jde tedy o oboustranně výhodnou spolupráci).

Kolektivní systém plní za výrobce elektrozařízení povinnost zajištění zpětného odběru odpadních elektrozařízení pocházejících z domácností (a to bez vazby na koupi nových výrobků a bez nároku na úplatu). Dle zákona o VUŽ je minimální hustota sběrné sítě stanovena tak, že alespoň jedno veřejné místo zpětného odběru musí být zřízeno v každé obci (městském obvodě či městské části) s více než 2 000 obyvateli. V tomto ohledu tak prakticky nedochází ke změně. S ohledem na cíle a smysl právní úpravy je však žádoucí, aby takových veřejných míst zpětného odběru bylo co nejvíce, a tedy aby tato místa byla zřizována i v obcích s nižším počtem obyvatel. Zákon o VUŽ tak dává každé obci právo obrátit se na kterýkoliv kolektivní systém s žádostí o zřízení místa zpětného odběru. V takovém případě je pak kolektivní systém povinen [dle § 65 odst. 2 písm. c) zákona o VUŽ] uzavřít s obcí příslušnou smlouvu o zřízení místa zpětného odběru, a to za podmínek obdobných jako pro ostatní obce. Obdobnou úpravu obsahoval již původní zákon o odpadech (§ 38 odst. 6), nově však odpadá podmínka, že musí jít o obce, v níž jsou elektrozařízení prodávána (tato okolnost tak nemusí být prokazována, neboť zákon vychází z předpokladu, že kvůli internetovému prodeji jsou elektrozařízení v praxi uváděna na trh na celém území ČR). Zákon hovoří o „obdobných“ podmínkách, z čehož lze usuzovat, že podmínky nemusí být vždy úplně totožné. Je zřejmé, že situace v jednotlivých obcích může být značně odlišná a je tedy logické, že se tyto odlišnosti projeví i v některých smluvních ustanoveních. Nicméně v základních parametrech by se podmínky zřízení místa zpětného odběru neměly významně lišit.

Pokud se tedy obec na kolektivní systém s žádostí o zřízení místa zpětného odběru obrátí, vybraný kolektivní systém by této žádosti měl vyhovět a následně by mělo dojít k uzavření písemné smlouvy o využití obecního systému odpadového hospodářství nastaveného danou obcí (§ 16 zákona o VUŽ). V praxi se obvykle jedná o další využití obecních sběrných dvorů jako míst zpětného odběru. Zákonem o VUŽ je nově výslovně zakázáno sjednat výhradní právo na využití obecního systému odpadového hospodářství pouze pro určité výrobce či výrobky s ukončenou životností. Žádný kolektivní systém tedy nemůže bránit obcím, aby navazovaly při zpětném odběru spolupráci s dalšími kolektivními systémy a obec může stanovit nediskriminační podmínky pro využívání místa zpětného odběru také pro jiné výrobce. Zákon zakazuje, aby při odevzdání starých či nefunkčních spotřebičů na místa zpětného odběru byly účtovány jakékoliv poplatky. Naopak je výslovně dovolená finanční motivace spotřebitele k odevzdání vysloužilého elektrozařízení (např. ve formě výkupu). 

V situaci popsané výše tak fakticky dochází ke zpětnému odběru výrobků s ukončenou životností v rámci obecního systému odpadového hospodářství, nicméně stále se jedná o odpad, za který nese odpovědnost výrobce, a se kterým má být nakládáno v souladu se zákonem o VUŽ (např. požadavek na oddělené nakládání od ostatního komunálního odpadu atd.). Obec není původcem ani vlastníkem tohoto odpadu, a neuplatní se tak povinnosti původce odpadů definované v § 59 odst. 2 nového zákona o odpadech. Pro výrobky s ukončenou životností platí, že vlastníkem těchto výrobků se stane provozovatel příslušného kolektivního systému. Pakliže příslušné místo zpětného odběru zřídilo více kolektivních systémů, jsou jejich provozovatelé povinni uzavřít dohodu ohledně nabývání vlastnictví převzatých vysloužilých výrobků.

Zákon o VUŽ nově zakládá informační právo obcí vůči kolektivním systémům. Výrobce, resp. kolektivní systém, který zřídil místo zpětného odběru na území obce, je povinen poskytnout obci na vyžádání informace o množství zpětně odebraných výrobků s ukončenou životností, včetně informací o jejich využití. Obce tak budou mít přístup k informacím nezbytným pro potřeby plnění cílů sběru komunálního odpadu. Podle důvodové zprávy k zákonu o VUŽ tyto informace nebude kolektivní systém obci poskytovat samostatně za každé místo zpětného odběru, ale půjde o souhrnná data o sebraném množství výrobků. Logické by se ale jevilo, aby se jednalo o data o výrobcích zpětně odebraných na území dané obce. V případě míst zpětného odběru elektrozařízení by pak měla být tato data strukturována dle jednotlivých skupin elektrozařízení. Dle přechodných ustanovení zákona o VUŽ ale platí, že povinnosti kolektivních systémů vyplývající z tohoto zákona, s výjimkou nakládání s výrobky s ukončenou životností, musí být plněny až od okamžiku, kdy kolektivní systém získá oprávnění podle tohoto nového zákona. Na podání žádosti o nové oprávnění ale kolektivní systémy ještě mají čas (do konce roku 2022). Přitom by bylo praktické, aby obce mohly tyto informace získávat již nyní.

Oproti dosavadní právní úpravě obsahuje nová legislativa v oblasti nakládání s výrobky s ukončenou životností detailnější a v řadě ohledů přísnější podmínky fungování kolektivních systémů. Obce by tak mohly mít zvýšenou jistotu, že případná spolupráce s nimi nepředstavuje riziko neplnění odpadových povinností. Aby bylo dosaženo předpokládaného efektu, tedy řádného a poctivého fungování všech kolektivních systémů, je třeba aby i ministerstvo a ČIŽP řádně vykonávaly své kontrolní pravomoci.

 

Mgr. Filip Orel, advokát, spolupracující s Advokátní kanceláří KF Legal, se specializací na právo životního prostředí a komunální právo

Komentáře

0 komentářů